Kůň.

18. srpna 2018 v 22:16 | Smiley |  Myšlenky...
Tak majestátní a důstojný, přesto půvabný a elegantní tvor. Zvíře, které vás sice pustí na svůj hřbet, ale nikdy vám naplno neotevře své srdce, dokud mu vy neotevřete to svoje.

Pocit, který cítím při doteku na jeho lesknoucí se srsti, nebo drsné hřívy je nepopsatelný. Jako bych se dotýkala samotných hvězd. Cítím tolik svobody a klidu a lásky, že okamžitě zapomenu na okolní svět. Vnímám jen jeho. Jeho dech, jeho tepající srdce, jeho sílu... Při pohledu do jeho očí vidím jeho touhu být svobodný. Touhu běhat se stádem kam si zachce. Ale zároveň v jeho očích vidím tu oddanost a ochotu spolupracovat. Objevovat, co je to člověk a kolik radosti s ním může být.

Ve chvíli, kdy na něj pokládáme sedlo, zmocňujeme se jeho síly, jeho možností. On sám nám své jádro propůjčí a nebo si sám sjedná, kdo je pán a zda nás na svůj hřbet pustí.

Projíždět s ním přírodou a objevovat neobjevené hranice je něco neuvěřitelného. Cítíte, jak se vaše duše propojují a vy dýcháte jako v jedné melodii s jeho dusotem kopyt.. Harmonie mezi vámi je jako neviditelné pouto, které nedokáže roztrhnout ani ten největší nepřítel. To porozumění beze slov, cit při společném doteku, ten nejhloubavější nejpravdivější pohled do očí.. To je láska.... Zamilovat se do rozdílného žijícího tvora na Zemi je ten nejkrásnější pocit, jaký znám. Je to láska, která nekončí. Ani v tom nejhorším snu...
 

Jsi moje Superstar...

13. dubna 2018 v 13:41 | Smiley |  Myšlenky...
Moje Superstar... k zamyšlení mě přivádí spoustu věcí, tahle je však jedna z těch složitých, ale přesto výjimečných. Protože Superstar může být cokoli, nebo kdokoli, zamyslet se nad tím, ke komu nebo k čemu to cítíme je složitější než možná čekáme...

Mojí slavnou Superstar jsi ale právě TY! Tím chci říct, že každý z nás je ve skrytu duše Superstar. Každý z nás máme nějaké nadání, nějakou hodnotu, něco, pro co nás ostatní milují... A to z nás dělá Superstar. To, že máme pro koho žít, že nejsme nedůležití a neurčití. Někdo umí krásně malovat, někdo dokáže čistě zazpívat, někdo zase tančí. Někdo hraje divadlo pro publikum, někdo zase dokáže nafotit perfektní snímky. Ať už zachraňujete lidem životy, nebo sepisujete úvěry máte v sobě něco, nad čím se každý pozastaví a zamyslí se nad Vaší osobností. Každý z nás je totiž výjimečný a neobyčejný. A ať už někdy uvažujete nad opačnou stranou, nikdy si to nenechte vymluvit. Protože proč bychom měli žít pro někoho jiného, když můžeme žít sami pro sebe. Sami objevovat vlastní hodnoty, vlastnosti a důvody, proč žijeme,...

V každém z nás se nachází strom, na kterém každým dalším dnem rozkvétají nové květy, větvičky, listy,... A každým tímto malým krůčkem se přibližujeme ke slunci, na kterém nás čeká splnění snu nebo cíle. Ten strom plý energie nám dodává ukrutnou sílu pokračovat v životě, ve kterém se nám občas třeba ani pokračovat nechce... A v jeden neurčitý okamžik najednou jeho silné, drsnou kůrou poseté větvičky protnou naším tělem a my se v tu chvíli ocitneme na samém vrcholku našeho života. Na vrcholku jehož cenu ani místo neznáme, ale i tak je pro nás splněným cílem, snem či přáním...

Někdy děláme chyby, někdy se nám zase v životě stanou věci, které stojí za povšimnutí a za chválu sám sebe. Ale všechno, co děláme je něčím výjimečné, i když to tak někdy necítíme....

Proto nikdy nemůžeme zapomínat na to, že právě naše osobnost, že právě my jsme SUPERSTAR..!!





Bez naděje - Colleen Hooverová

4. února 2018 v 9:37 | Smiley |  Recenze (filmy, knihy,...)
Bez naděje

Bez naděje - Colleen Hooverová

Originální název: Hopeless
Počet stran: 384
Vazba knihy: vázaná s přebalem
Překlad: Jana Jašová

Anotace: Když se se sedmnáctiletá Sky seznámi s Deanem Holderem - možná jediným klukem, jehož provází ještě horší pověst než ji - něco se v ní změní. S ním poprvé ucítí něco, co v ní všechny povrchní známosti předtím probudit nedokázaly. Holder ji uchvátí i vyděsí už během prvního setkání, ale hlavně ji dokáže probrat z citové otupělosti, kterou už začala považovat za součást své povahy. A vyvolat v ní vzpomínky na minulost... vzpomínky tak bolestné, že by si přála nechat je dál hluboko pohřbené.

Nechápu, co na tom Holderovi bylo tak zvláštního, že to u mě vyprovokovalo první normální biologickou reakci na jinou osobu. Ale taky nevím, jestli jsem někdy viděla někoho tak neuvěřitelně... krásného.

Sky a Holder byl pár, který v sobě skrýval neskutečně mnoho pocitů, emocí a tajemství. Byli to výjimečně spojené duše s prospletenými prsty, polibky do vlasů, šeptáním do ucha... Byli tak dokonalou symbiózou, až se to zdálo být neskutečné. Jejich vztah ale skrýval jedno velké tajemství a vše s ním spojené. Jako by se najednou všechno zlomilo a Skyino srdce se rozlomilo na tisíc kousků. Neunesla tu tíhu v srdci, jakou jí předal Holder, ale věděla, že ho miluje a bude milovat.

Nakonec jsem se přestala bránit slzám, protože už jsem na to neměla sílu. Otřela jsem si je rukou z tváře a ztišila hlas. ,,Ublížils mi, Holdere. Hodně. Protožes mi sliboval že budeš vždycky upřímnej."

Holder byl jeden z těch kluků, který mohl mít milion holek omotaných kolem prstu, ale on věřil jenom Sky. Sky pro něj byla prostě obloha plná hvězd, kterou tak miloval. Sky pro něj byla jako okénkem do vesmíru, který ho vždy tak lákal. Sky byla pro Holdera vším. Vším, co měl a vším, co chtěl mít. Tvořili něco tak úžasného, jako by na světě byli jenom oni dva. Jen Holder a Sky proti všem a proti všemu.

Když jsem tam došla, stáhnul si bundu a položil ji na tvrdý beton, abych si na ni mohla lehnout a schoulit se k němu. Hladil mě po vlasech a dívali jsme se na oblohu, mlčky počítali hvězdy.

Kniha ve mně zanechala strašně silné pocity, jako ještě u žádné jiné. Cítila jsem se úplně v kůži Sky, která popisovala celý ten koloběh v jednom roce. Cítila jsem pocity, které cítila ona. Na chvilku jsem se stala Sky...
Kniha byla naprosto dokonalá. Úplně mě odtrhla od reality a já se vznášela jen v těch řádcích písmen, slabik a slov od Colleen Hooverové.
Abych se přiznala, knihu jsem nejdříve vůbec nechtěla číst, ale teď toho ani na chvilku nelituji.

Děkuji za příležitost tuhle knihu číst, potože to byl opravdu zážitek.

,,Nechtěl jsem ti takhle ublížit," zašeptal mi do ucha. ,,Proto jsem ti to nechtěl říct."
V tu chvíli jsem si uvědomila, že nebrečím. Nebrečela jsem od chvíle, kdy jsem od Holdera uslyšela pravdu.

 


Kouzlo Vánoc - povídka

14. prosince 2017 v 14:25 | Smiley |  Příběhy, povídky,...
Za okny byl vidět zasněžený kus města a Eliška se při tom pohledu zasnila. Seděla na okenním parapetu a vyhlížela ze svého pokoje proskleným oknem. Po ulicích chodili rodiny s dětmi, šťastné páry, držící se pevně za ruce a nebo veselé děti, koulující se hromadami sněhu. Mezi tím vším létala pozitivní energie a štěstí Štědrého dne. Eliška si přála být jednou z těch holčiček, které se pokaždé těší na dárky a celý Štědrý den jsou šťastné. Jejím Štědrým dnem mohl být ale jen výhled z okna na všechny ty lidi, kteří měli šťastnou rodinu a vánoční stromeček, ozdobený těmi nejpestřejšími ozdobami. Eliška se ale ani neopovážila vystrčit nos ze svého skromného pokoje a podívat se, co její rodiče právě dělají. Nežila tak, jako ostatní děti v jejím věku. Neradovala se z nových barevných šatiček, ani z nových lesklých polobotek. Byla ráda za to, že měla alespoň co na sebe a že má střechu nad hlavou. Její rodina se skládala z matky, otce a jí, malé sedmileté Elišky. Rodiče jí ze začátku měli moc rádi a snažili se jí zajistit perfektní život, jenže později zjistili, že udržet rodinu živou, zdravou a šťastnou je více než namáhavé a o malou Elišku ztratili zájem. Sice měla každý den něco k obědu a párkrát se mohla i vysprchovat, ale její rodiče moc dobře věděli, že není šťastná a bylo jim to jedno. Do školy nastoupila teprve v září, ale už teď procházela velice špatně a díky narážlivým komentářům jejích spolužáků si školu také moc neoblíbila. Její nejoblíbenější den v roce byl ale Štědrý den. Před pár lety se ještě rodiče pokoušeli o pár dárků a o vánoční stromek, ale později už Vánoce neslavili vůbec. Všechen ten svět za Eliščiným oknem byl tak vzrušující, ale nedotknutelný.

"Eli, pojď umýt nádobí a vytřít podlahu, až pak dostaneš oběd!" volala na Elišku z kuchyně matka a Eliška se už už chystala otevřít dveře pokoje a jít vykonat udělenou práci, ale na poslední chvíli se zarazila, i když jí v břiše neuvěřitelně kručelo. Štědrý den pro ni byl jiný, než obyčejný pracovní a ona si ho chtěla náležitě užít. Ani si to nestačila rozmyslet a už otevírala okno, slézala na okenní římsu, a hned poté sklouzla na pevnou zem. V její jediné, ale ušmudlané péřové bundě jí bylo teplo, ale přesto s sebou při náhlém mrazu škubla. V obličeji cítila ostrý vzduch a při prvním kroku jí pod nohama začal hlasitě křupat sníh. S rodiči ven nechodili, a kromě každodenní cesty do školy, venku vůbec nebyla. Na tváři se jí hned rozzářil úsměv a nabrala si plnou hrst sněhu. Vyhodila ji do vzduchu a když jí vločky rozmrzávaly na vlasech, blahem zavřela oči. Tenhle den pro ni byl výjimečný i jen tím, že se dostala na krátkou chvíli ven.
Uběhlo už dvacet minut od jejího "útěku" z domu, ale po matce a tátovi ani vidu, ani slechu. Vůbec ji nehledali a Elišce se venkovní svět tak líbil, že si stále vykračovala po zasněžených ulicích. Zdravila každého kolemjdoucího, a jelikož na Vánoce měli všichni šťastnou náladu, vždy jí laskavě odpověděli s úsměvem na tváři. Po chvilce si Eliška všimla skupinky dětí v jejím věku, ale překvapivě, ne z její školní třídy. Pár z nich se válelo ve sněhu a ostatní se nadšeně koulovaly. Když si jí všiml jeden kluk, pohledem upozornil ostatní a za chvíli už na ni zíraly všechny holky i kluci.
"Ahoj, jak se jmenuješ?" ujme se slova jedna milá holčička s dlouhými blonďatými vlasy.
"Eliška," řekne stydlivě Eliška a usměje se.
"Ty nemáš žádné rodiče ani domov, když se na Štědrý den potuluješ po ulici sama?" zeptá se jeden opovážlivý hoch, když ho holčička, co se jí zeptala na jméno zastaví, "já jsem Mirka a tohle je Štěpán, Aleš a Soňa." usměje se vlídně na Elišku.
"Chceš si s námi hrát?" zeptá se znovu a Eliška zdráhavě přikývne.
"Tak jo, kluci! Dáme další kolo koulované! Tentokrát jsme v přesile," vyjekne Mirka a všechny děti se rozdělí na dvě strany. Za chvíli už vzduchem létají sněhové koule a všude se nese radostný dětský smích.

"Eliško, ty opravdu nemáš domov?" zeptá se jí Mirka, když se skupina dětí rozpustí a Mirka zůstane s Eliškou sama.
"No, víš... Moji rodiče se o mě moc nestarají. Nemají moc peněz, a vlastně vůbec neslavíme Vánoce," vypustí ze sebe Eliška a začne se nad sebou stydět, když si všimne krásné růžové bundy a červených kalhot, které na sobě Mirka měla.
"Aha, to je smutný," povzdychne si Mirka a v tu chvíli se jí rozzáří oči, " Eliško, nechtěla by jsi Štědrý den strávit s námi? K nám Ježíšek chodí a letos máme opravdu krásný stromeček. A také budeme mít ke sváteční večeři kapra a bramborový salát. Pojď k nám Eliško, bude zábava! Přeci nebudeš trčet doma! Mě je bez nějaké kamarádky na Vánoce vždycky smutno!" vyvalí ze sebe Mirka a začne se široce usmívat. Eliška má v tu chvíli pocit, že se jí snad splnil sen. Nemohla uvěřit vlastním uším, když od Mirky zaslechla tenhle bezvadný nápad.
"No, moc ráda!! Ale co na to moji rodiče a co tvoji rodiče?" zeptá se zdráhavě Eliška, ale v duchu doufá, že si to Mirka nerozmyslí.
"Ale prosím tě, mým rodičům to vadit nebude! Mají rádi děti," zasměje se Mirka a chytí pevně Eliščinu ruku a táhne ji za sebou do nedalekého domu, ozdobeného krásnými světýlky pod okny. Eliška si připadá jako ušmudlaná popelka, která do takového luxusu vůbec nepatří.
Zateplenou místnost vyhříval krb, vedle kterého byl ten nejkrásnější stromeček, jaký kdy Eliška viděla. Měl na sobě spoustu barevných, blyštivých, třpytivých ozdob a na špici se vyjímala zlatá hvězda. Na jedné straně byl umístěn krásný, pohodlný, měkký a chlupatý gauč na kterém se Mirka s Eliškou a s jejími rodiči hned posadili.
"Tak, Eliško, podle toho co nám řekla Mirka, nejsi ve svém domově moc šťastná, viď?" začne Mirčin táta a Eliška přikývne, "a my si myslíme, že na Vánoce by měl být šťastný každý, že drahá?" podívá se na Mirčinu maminku a ta se krásně usměje. Takové rodiče Eliška vůbec neznala, ale hned, jak uviděla Mirčinu maminku s tatínkem, už od prvního pohledu věděla, že je bude milovat.
"Děkuju moc za to, že u vás mohu být! Nikdy jsem ještě Vánoce neslavila!" usměje se na ně Eliška a Mirčina maminka se na ni podívá, "Eliško, tak co kdyby ses teďka šla vysprchovat, umýt si vlasy, společně s Mirkou by jste se učesaly a také by ti Mirka určitě půjčila nějaké krásné šatičky," usmívala se a Eliška ještě stačila přikývnout, dokud ji Mirka neodtáhla do mramorové koupelny. Tam byla v rohu prostorná vana a hned vedle moderní sprchový kout, vše doplněné dvěma zrcadly, ve kterém se odlesk člověka nádherně a jasně odrážel.

"Tak, a už jsi hotová!" vypískla Mirka a utáhla Elišce mašli na šatech. Ta se otočila do zrcadla a svůj odlesk vůbec nepoznávala. Nemohla uvěřit vlastním očím. To, co viděla v zrcadle byla krásná, čistá, voňavá, upravená holčička s modrýma očkama, jako z pohádky. Mirka jí vlasy sčesala do úchvatného, bohatého, copánku, ve kterém Eliščiny vlasy už vůbec nebyly mastné a špinavé, ale lesklé, nadýchané a krásně kaštanové. Šaty, do kterých ji Mirka navlékla, měly nebeskou barvu, stejnou jako Eliščiny oči. V pase byly sepnuté a sukně byla krásně bohatá. Mirka vedle ní vypadala stejně, akorát v růžovém provedení.
"Díky Mirko! Teď nám to oběma moc sluší," poděkovala jí Eliška a společně se z Mirčina obrovského pokoje vydaly do kuchyně, ze které se už linula vůně smaženého kapra.

Eliška u sváteční večeře seděla poprvé a tak vůbec nevěděla, co se bude dít. Zásady slušného chování, ale ze školy znala, takže počkala, až se všichni posadí ke stolu a po slavnostním přípitku se všichni pustili do výborného jídla. Takové jídlo ještě Eliška nikdy neměla a byla za něj v tu chvíli tak vděčná, že se div nerozplakala. Jedli při svíčkách a ozývalo se jen cinkání příborů o porcelánové talíře. Eliška opatrně vybírala kosti z kapra a nabírala si velká sousta bramborového salátu. Mirčiny rodiče se na sebe usmívaly a bylo vidět, že jsou rádi za Eliščinu přítomnost u svátečního stolu.
"Ale, ale holky, zvoní Ježíšek," usmívá se Mirčin táta. Eliška s Mirkou nadšeně vypísknou a ženou se ke stromečku. Eliška si nebyla jistá, jestli pod stromečkem něco najde, ale i přesto si klekla pod stromek vedle Mirky, a když přišly i rodiče, Mirka začínala vytahovat dárky jeden po druhém a rozdávat je obdarovaným. Maminka dostala nové formy na pečení, knihy a tatínek nové pyžamo, legrační ponožky a pantofle. Mirka měla hromadu dárků a každý si perfektně vychutnávala. Spousta hraček, panenek, plyšáků, šatiček a barevným pastelek. Na Elišku pod stromkem nezbyl žádný dárek, ale i přesto se těšila z dárků ostatních.
"Jé, Eliško, podívej se!! Nějaký dárek je tu i pro tebe!" vytáhne odněkud dárek maminka a podá ho Elišce, která ani nečekala, že nějaký dostane. Chvíli si ho přehmatává v dlaních, ale nakonec uzná, že nepozná, co to je, pokud to nerozbalí. Dárek byl měkký, zabalený v papíře s potiskem sobů, svázaný červenou mašlí a na jmenovce bylo čitelným písmem napsáno: Eliška.
"No tak, už ho rozbal!" popoháněla ji Mirka a tak Eliška roztrhla papír, z něhož vyklouzl ten nejkrásnější medvídek, jakého kdy Eliška viděla. Krásný, jemný, hřejivý, bílý medvídek čekal na objetí a tak si ho Eliška pevně přitiskla k tělu. Ještě nikdy žádný dárek nedostala a tenhle ji opravdu zahřál na srdci. Na přáníčku připevněném k hlavě medvídka bylo napsáno: Každý má právo být šťastný. Tak buď šťastná i ty, Eliško a raduj se z každého dne, i když není perfektní.

Tímto jsem se zkusila zapojit do soutěže na blog.cz s povídkou na téma: Vánoce off-line. I když moje povídka nesplňuje podmínky, zapojila jsem se a zkusila štěstí. :-)

Psí poslání - film

8. prosince 2017 v 23:13 | Smiley |  Recenze (filmy, knihy,...)
Psí poslání - film

poster

Uslzené oči a neuvěřitelný pocit... To je Psí poslání!

Film ztvárněný do role psa, psí duše, cestující do mnoha životů a těl. Pes, který ochutnal každý život po svém, ale na to nejdůležitější nikdy nezapomněl.
Pocit, který jsem měla po zhlédnutí tohoto filmu byl prostě neuvěřitelný. Příběh, který se Vám dostane pod kůži a Vy budete stále hledat něco, co vám odůvodní zázrak, ukrývající se pod peřinou zvláštního příběhu. Živá duše se srdcem, ve kterém se skrýval celý svět, obohatila můj život. Nebyla jsem schopna slov a stále jsem si v hlavě přehrávala poslední scénu filmu. Poslední chvíli, kterou jsme mohli na obrazovce vidět, totiž skýtala celou pointu.
Pejsek zvaný Bailey, se na začátku dostává do rodiny, kde se ho s převelikou radostí a láskou ujme Ethan. Celé jeho dětství prožijí společně a stanou se nerozdělitelnými kamarády. Jenomže se všechno zkomplikuje a v jednu chvíli se musí rozdělit. A stejně tak, jako každý jiný, i Baileyův dosavadní život končí a jeho duše se přemisťuje do policejního vlčáka, roztomilého psíka a šarmantního, chlupatého kamaráda. V této podobě najde svou životní lásku, své všechno, co mu dalo ten nejlepší život. Najde Ethana!

Na tento udatný příběh se nebudete odhodlávat podívat dlouho, ale doporučuji si Vám s sebou vzít pár kapesníků pro pohodlnější podívanou. Protože slza ukápne snad každému...

Moře...

27. listopadu 2017 v 17:32 | Smiley |  Myšlenky...
Moře... nekonečno plné štěstí, klidu a spravedlnosti.
Místo, kde se plní sny, kde slunce zapadá jako poslední a kde každý z nás může být šťastný.


Jedna obrovská plocha, vládnoucí nad každou pevninou. Žije v ní spoustu živých duší a mírumilovných korálů, rostlin... Místo, kde když se potopíme, pochopíme smysl života... Ta spravedlnost, vyrovnaný život a neuvěřitelná atmosféra nás pohltí a vtáhne do sebe. Nebude se nám chtít odejít, nadechout se nad hladinu a dýchat kyslík, vidět všechen ten klasický svět kolem nás. Budeme chtít zůstat v té neuvěřitelé nádheře, kolem všecho, co v běžném světě nenajdeme. V té dálce a hloubce, odkud je dlouhá cesta. Všechno budeme chtít stále cítit, v konečcích prstů a hlavně v srdci, do kterého se všechno krásně vpije. Všechna ta nádhera nám totiž zůstane v srdci, odtud nikdy neodejde.

Ten klid, a úžasný podmořský svět pod námi, ten celičký svět, v kterém my nežijeme, nám totiž nepatří... My jsme tady, v životě občasné nespravedlnosti a každodenního stresu...


Tenhle podmořský svět jsem ještě nikdy nezažila, u pravých mořských vln jsem stála jen jednou a mořského vzduchu jsem se nadechla párkrát ve čtyřech letech... Pro mě je tento svět velice vzdálený...

Hudba.

24. listopadu 2017 v 22:07 | Smiley |  Myšlenky...
Při psaní celého článku jsem poslouchala tohle, pusťte si to a začtěte se do slov o té nepředstavitelně krásné hudbě:


Hudba... Co je to hudba...?
Zvuk vycházející z jakéhosi nástroje, ať už kytary, či piana,.. Každý hudební nástroj v sobě má srdce hudby. Někdy se ale srdce nachází přímo v nás... V nás lidech. V duších, které dokážou poskládat nádherné linie hudby, seřadit řádky tónů, dát dohromady melodii. Srde hudby je v každém z nás, jen je potřeba ho najít...

Vlny na moři, vlnící se v odlesku posledního světla, poslední záře slunce a jemný pohyb vln. Malá loďka pohupující se pod hvězdami a všechen ten dokonalý podmořský svět pod hladinou. Plynulé a ladné pohyby rybiček, čistá mysl a jen to kouzlo přirozena.

Hudba se projevuje sama od sebe a je jen na nás, jak ji budeme vnímat. Dá se prožít, pořád nás bude okouzlovat svým šarmem a klidnou povahou. V hudbě neexistuje chyba. Možná kouzlo života na Zemi, jakýsi pocit, který v nás vyvolává. Každá sekunda hudby, kterou uslyšíme, byla, je a bude nepředstavitelným dalším světem nad námi.

Světlo, které ze sebe vydává, ta upřímnost, ladnost a čirá odvaha, je jen známkou toho, že je kolébkou života...

Možná jednou - Coolen Hoovertová

23. listopadu 2017 v 14:53 | Smiley |  Recenze (filmy, knihy,...)
Možná jednou

Možná jednou - Coolen Hoovertová

Originální název: Maybe Someday
Počet stran: 389
Vazba knihy: brožovaná
Překlad: Jana Jašová

Anotace: Sydney žila v dokonalém světě - dobrá práce, škola, skvělá kámoška i úžasný přítel. Jenže pak zjistí, že její přítel ji podvádí a nádherná bublina perfektní odylky praskne. Naštěstí je tu záhadný soused a jeho hudba, který dá Sydney novou naději. Ale psát písně, stejně jako žít vlastní život, není nikdy snadné...


Sydney a Ridge... Dvě duše, co se navzájem doplňují, milují se a jejich vzájemné city jsou prostě dokonalé.

Kniha mě milionově okouzlila. Sice jsem to vůbec nečekala, ale četba této knihy byla pro mě neuvěřitelná, bez dechu,... Kniha je ztvárněna dokonale a úplně každému bych radila si ji přečíst. Je o běžném životě dvou lidí, jejichž společná cesta rozhodně nebyla jednoduchá. Jejich city byly až na nebezpečné úrovni pro jejich životy, ale i přesto je od sebe nedokázalo nic oddělit. Byly jako květina a slunce, navzájem se doplňujíci osoby s obrovským srdcem.

Život Ridge byl už od narození o něco ochuzen. Ridge totiž neslyšel... I přesto byl ale takový, že při četbě o něm, jste mu museli úplně propadnout. Byl to dokonalý typ kluka, co dokázal i přes svou vadu slyšet srdce druhých. Do jeho života ale přijde jedna křižovatka. Na jedné straně stojí Maggie, a na druhé Sydney. Dvě dívky, díky kterým se Ridgeovo srdce rozdělí na dvě poloviny.

Kniha je ztvárněna tak, že se budete těšit na každý večer, při kterém si budete už moct zalézt s knihou pod peřinu... Musím se přiznat, že u čtení mi ukápla i slza. Ze smutku i ze štěstí... Každý, kdo si knihu přečte, rozhodně nebude litovat.

SMILEY :D

Girl Online - Na turné - Zoe Sugg

28. října 2017 v 10:52 | Smiley |  Recenze (filmy, knihy,...)
Girl Online - Na turné

Girl Online - Na turné - Zoe Sugg

Originálí název: Girl Online On tour
Počet stran: 368
Vazba knihy: vázaná
Překlad: Vanda Senko Ohnisková

Anotace: Zdá se, že navzdory vzdálenosti, která je od sebe dělí, jsou Penny s Noahem pro sebe jako stvořeni. Vždyť nakonec ustáli i mediální smršť, která vypukla po Váocích, když se bulvární média o jejich vztahu dozvěděla. Trápení jim způsobuje jen skutečnost, že se mohou vidět tak málo. A tak když Noah Penny pozve, aby s ním odjela na velké evropské turné, Penny má pocit, že její život už nemůže být báječnější. Jenomže brzy se ukáže, že cesta do Evropy nebude zdaleka taková idyla, jak si Penny původně myslela. Její Kluk z Brooklynu je v jednom kole a nemá na ni vůbec čas, ne každý z jeho týmu Pennyinu přítomnost na turné vítá s nadšením, a aby toho nebylo málo, někdo (že by nějaká Noahova žárlivá fanynka?) jí začne posílat výhružné e-mailové zprávy. Není divu, že netrvá dlouho, a Penny začne mít pocit, že život na turné není nic pro ni...Stýská se jí totiž nejenom po domově a nejlepším příteli Elliotovi, ale i po jejím starém životě, ve kterém nepochybovala o tom, kým vlastně ve skutečnosti je... Dokáže Penny po Noahově boku najít svou žiotní cestu, nebo je to úkol natolik těžký, že během jednoho dlouho očekávaného léta přijde o všechno?

A on tam stojí! Můj kluk, Noah Flynn! Rockový bůh! Když ho vidím, zbytek světa - restaurace, moji spolužáci, dokonce i Elliot - se rozplývají v mlze.

O této knize jsem věděla už o hodně dřív, než jsem se ji rozhodla přečíst. Kniha je druhým dílem série Girl Online, z níchž jsem měla už první díl přečtěný. Druhého dílu jsem se trochu obávala, přestože se mi první moc líbil. I přesto jsem se ale nedávno odhodlala si knihu vypůjčit v knihovně a ani trochu toho nelituji. Kniha popisuje Noahovo turné, na které se vydal i se svou přítelkyní Penny. Jenomže turné opravdu není podle jejích představ. Noah na ni během celé šňůry nemá čas, a tak se Penny ocitá skoro úplně sama v záchvatech paniky. I přesto je ale Noah naprostý bůh, přesně tak, jak to popisuje v knize Penny. Prostě naprosto dokonalý osmnáctiletý zpěvák, proslavený po celém světě. Během knihy jsem si ho naprosto zamilovala a dokonce jsem ho i Penny záviděla. Příběh je napsaný opravdu romanticky, kdybych knihu měla popsat dvěma slovy, tak by to prostě byl dokonalý dívčí román. V knize se ale objeví i několik zvratů a konec tohoto příběhu Vás určitě překvapí.

Noah se ke mně natáhne, odune mi z tváře uvlněný pramen vlasů a konečky prstů mi přejede po lících. ,,Chci tady s tebou zůstat, Penny! Chci to. Chci nás dva spolu."

Přečtením této knihy ani trochu nelituji, protože je to prostě dokonalá kniha. Opravdu Vám tento příběh mohu jenom doporučit, ale pokud jste slabší povaha, může se stát, že ukápne i nějaká ta slza. Ale protože kniha lehce navazuje na první díl, doporučuji si Vám ho přečíst, protože se více dostanete do životů obou hlavních postav.
Zoe Sugg je prostě geniální!!

Noah mě hladí po vlasech a já se rychle propadám do spánku. ,,Hlavně, Penny, ale nikdy nezapomeň, že platí, že ty a já proti všem, proti celýmu světu."

SMILEY :D




Škola nám bere život...??

9. května 2017 v 19:43 | Smiley |  Názory
Základní škola kterou teď procházím je v některých chvílích nejhorší částí mého života...

Proč? Proč všichi školáci nenávidějí školu? Naši rodiče či prostě dospělí - jak ti to mohou pochopit? Ano samozřejmě, že také do školy chodili, ale od té doby se české školy hodně změnili a v neposlední řadě i zhoršili. Nejenom že nás škola učí samé hlouposti, které v životě nikdy nevyužijeme, ale také nám z nejednoho pohledu náctiletého školáka bere život... Ano, tato věta sice zní strašlivě a možná i hloupě, ale tedy já a možná i další lidé to tak cítí taky.
Většina lidí, které znám, hlavně ve škole, mi vždy říkali, že škola zabírá třetinu nšeho života. Podle mě to není tak úplně pravda. Říkali mi, že jednu třetinu spíme, druhou jsme ve škole a třetí je náš volný čas. Ano, samozřejmě kromě víkendů a prázdnin, které nám alespoň trochu dovolují si od toho školního pekla vydechnout. Ano, v ty chvíle se cítím šťastná. Ne ty, když musím každý večer přemýšlet nad tím, co zítra píšeme, z čeho zkoušíme atd. Každá učitelka nebo učitel nám i Vám určitě už řekli, že neuškodí se vždy večer před zkoušením na to podívat a zopakovat si to. Ale kdybysme to tak opravdu dělali (tím neříkám, že nemůžeme a že to tak nikdo nedělá), vyšly by nám na každý večer tak minimálně 2 předměty s minimálně dvěmi sešitovými stránkami učiva. Ono se to těm učitelům lehko řekne, ale zkusit si to, to už je jiná věc. Nakonec mi přijde zbytečný psát nám do sešitů zbytečné poznámky, např. tato jedna věta z mého sešitu v Zeměpise: V lesích mírného pásu se střídají 4 roční období: jaro, léto podzim, zima. Paní učitelko, tohle jsme se prosím učili v 1. třídě.
A když už jsme u těch učitelů, přijdou mi absolutně hloupí, trapní, ubozí... ( tedy kromě mé mamky:))
Když se zeptáte dítěte, co ho nejvíc baví na škole, odpoví přestávky. Další důkaz toho, že škola je pro děti nudou a nezábavnou částí jejich života.
Jednou jsem třeba četla zajímavý článek v časopise o škole. Bylo tam o nadmírném stresu atd. Že škola by byla lepší bez známek. No, představme si to... Paráda ne? Smůla, že tyhle školy se moc nerozvívejí, protože by určitě změnili pohled na školu nejednoho člověka.

,,Všimli jste si, že ti nejchytřejší žáci ve škole nejsou těmi, kterým se daří v životě."
- Paul Arden

,,Mnohý žák prospívá špatně jen proto, že má víc rozumu než učitel."
- František Vymazal



Kam dál