Prosinec 2017

Kouzlo Vánoc - povídka

14. prosince 2017 v 14:25 | Smiley |  Příběhy, povídky,...
Za okny byl vidět zasněžený kus města a Eliška se při tom pohledu zasnila. Seděla na okenním parapetu a vyhlížela ze svého pokoje proskleným oknem. Po ulicích chodili rodiny s dětmi, šťastné páry, držící se pevně za ruce a nebo veselé děti, koulující se hromadami sněhu. Mezi tím vším létala pozitivní energie a štěstí Štědrého dne. Eliška si přála být jednou z těch holčiček, které se pokaždé těší na dárky a celý Štědrý den jsou šťastné. Jejím Štědrým dnem mohl být ale jen výhled z okna na všechny ty lidi, kteří měli šťastnou rodinu a vánoční stromeček, ozdobený těmi nejpestřejšími ozdobami. Eliška se ale ani neopovážila vystrčit nos ze svého skromného pokoje a podívat se, co její rodiče právě dělají. Nežila tak, jako ostatní děti v jejím věku. Neradovala se z nových barevných šatiček, ani z nových lesklých polobotek. Byla ráda za to, že měla alespoň co na sebe a že má střechu nad hlavou. Její rodina se skládala z matky, otce a jí, malé sedmileté Elišky. Rodiče jí ze začátku měli moc rádi a snažili se jí zajistit perfektní život, jenže později zjistili, že udržet rodinu živou, zdravou a šťastnou je více než namáhavé a o malou Elišku ztratili zájem. Sice měla každý den něco k obědu a párkrát se mohla i vysprchovat, ale její rodiče moc dobře věděli, že není šťastná a bylo jim to jedno. Do školy nastoupila teprve v září, ale už teď procházela velice špatně a díky narážlivým komentářům jejích spolužáků si školu také moc neoblíbila. Její nejoblíbenější den v roce byl ale Štědrý den. Před pár lety se ještě rodiče pokoušeli o pár dárků a o vánoční stromek, ale později už Vánoce neslavili vůbec. Všechen ten svět za Eliščiným oknem byl tak vzrušující, ale nedotknutelný.

"Eli, pojď umýt nádobí a vytřít podlahu, až pak dostaneš oběd!" volala na Elišku z kuchyně matka a Eliška se už už chystala otevřít dveře pokoje a jít vykonat udělenou práci, ale na poslední chvíli se zarazila, i když jí v břiše neuvěřitelně kručelo. Štědrý den pro ni byl jiný, než obyčejný pracovní a ona si ho chtěla náležitě užít. Ani si to nestačila rozmyslet a už otevírala okno, slézala na okenní římsu, a hned poté sklouzla na pevnou zem. V její jediné, ale ušmudlané péřové bundě jí bylo teplo, ale přesto s sebou při náhlém mrazu škubla. V obličeji cítila ostrý vzduch a při prvním kroku jí pod nohama začal hlasitě křupat sníh. S rodiči ven nechodili, a kromě každodenní cesty do školy, venku vůbec nebyla. Na tváři se jí hned rozzářil úsměv a nabrala si plnou hrst sněhu. Vyhodila ji do vzduchu a když jí vločky rozmrzávaly na vlasech, blahem zavřela oči. Tenhle den pro ni byl výjimečný i jen tím, že se dostala na krátkou chvíli ven.
Uběhlo už dvacet minut od jejího "útěku" z domu, ale po matce a tátovi ani vidu, ani slechu. Vůbec ji nehledali a Elišce se venkovní svět tak líbil, že si stále vykračovala po zasněžených ulicích. Zdravila každého kolemjdoucího, a jelikož na Vánoce měli všichni šťastnou náladu, vždy jí laskavě odpověděli s úsměvem na tváři. Po chvilce si Eliška všimla skupinky dětí v jejím věku, ale překvapivě, ne z její školní třídy. Pár z nich se válelo ve sněhu a ostatní se nadšeně koulovaly. Když si jí všiml jeden kluk, pohledem upozornil ostatní a za chvíli už na ni zíraly všechny holky i kluci.
"Ahoj, jak se jmenuješ?" ujme se slova jedna milá holčička s dlouhými blonďatými vlasy.
"Eliška," řekne stydlivě Eliška a usměje se.
"Ty nemáš žádné rodiče ani domov, když se na Štědrý den potuluješ po ulici sama?" zeptá se jeden opovážlivý hoch, když ho holčička, co se jí zeptala na jméno zastaví, "já jsem Mirka a tohle je Štěpán, Aleš a Soňa." usměje se vlídně na Elišku.
"Chceš si s námi hrát?" zeptá se znovu a Eliška zdráhavě přikývne.
"Tak jo, kluci! Dáme další kolo koulované! Tentokrát jsme v přesile," vyjekne Mirka a všechny děti se rozdělí na dvě strany. Za chvíli už vzduchem létají sněhové koule a všude se nese radostný dětský smích.

"Eliško, ty opravdu nemáš domov?" zeptá se jí Mirka, když se skupina dětí rozpustí a Mirka zůstane s Eliškou sama.
"No, víš... Moji rodiče se o mě moc nestarají. Nemají moc peněz, a vlastně vůbec neslavíme Vánoce," vypustí ze sebe Eliška a začne se nad sebou stydět, když si všimne krásné růžové bundy a červených kalhot, které na sobě Mirka měla.
"Aha, to je smutný," povzdychne si Mirka a v tu chvíli se jí rozzáří oči, " Eliško, nechtěla by jsi Štědrý den strávit s námi? K nám Ježíšek chodí a letos máme opravdu krásný stromeček. A také budeme mít ke sváteční večeři kapra a bramborový salát. Pojď k nám Eliško, bude zábava! Přeci nebudeš trčet doma! Mě je bez nějaké kamarádky na Vánoce vždycky smutno!" vyvalí ze sebe Mirka a začne se široce usmívat. Eliška má v tu chvíli pocit, že se jí snad splnil sen. Nemohla uvěřit vlastním uším, když od Mirky zaslechla tenhle bezvadný nápad.
"No, moc ráda!! Ale co na to moji rodiče a co tvoji rodiče?" zeptá se zdráhavě Eliška, ale v duchu doufá, že si to Mirka nerozmyslí.
"Ale prosím tě, mým rodičům to vadit nebude! Mají rádi děti," zasměje se Mirka a chytí pevně Eliščinu ruku a táhne ji za sebou do nedalekého domu, ozdobeného krásnými světýlky pod okny. Eliška si připadá jako ušmudlaná popelka, která do takového luxusu vůbec nepatří.
Zateplenou místnost vyhříval krb, vedle kterého byl ten nejkrásnější stromeček, jaký kdy Eliška viděla. Měl na sobě spoustu barevných, blyštivých, třpytivých ozdob a na špici se vyjímala zlatá hvězda. Na jedné straně byl umístěn krásný, pohodlný, měkký a chlupatý gauč na kterém se Mirka s Eliškou a s jejími rodiči hned posadili.
"Tak, Eliško, podle toho co nám řekla Mirka, nejsi ve svém domově moc šťastná, viď?" začne Mirčin táta a Eliška přikývne, "a my si myslíme, že na Vánoce by měl být šťastný každý, že drahá?" podívá se na Mirčinu maminku a ta se krásně usměje. Takové rodiče Eliška vůbec neznala, ale hned, jak uviděla Mirčinu maminku s tatínkem, už od prvního pohledu věděla, že je bude milovat.
"Děkuju moc za to, že u vás mohu být! Nikdy jsem ještě Vánoce neslavila!" usměje se na ně Eliška a Mirčina maminka se na ni podívá, "Eliško, tak co kdyby ses teďka šla vysprchovat, umýt si vlasy, společně s Mirkou by jste se učesaly a také by ti Mirka určitě půjčila nějaké krásné šatičky," usmívala se a Eliška ještě stačila přikývnout, dokud ji Mirka neodtáhla do mramorové koupelny. Tam byla v rohu prostorná vana a hned vedle moderní sprchový kout, vše doplněné dvěma zrcadly, ve kterém se odlesk člověka nádherně a jasně odrážel.

"Tak, a už jsi hotová!" vypískla Mirka a utáhla Elišce mašli na šatech. Ta se otočila do zrcadla a svůj odlesk vůbec nepoznávala. Nemohla uvěřit vlastním očím. To, co viděla v zrcadle byla krásná, čistá, voňavá, upravená holčička s modrýma očkama, jako z pohádky. Mirka jí vlasy sčesala do úchvatného, bohatého, copánku, ve kterém Eliščiny vlasy už vůbec nebyly mastné a špinavé, ale lesklé, nadýchané a krásně kaštanové. Šaty, do kterých ji Mirka navlékla, měly nebeskou barvu, stejnou jako Eliščiny oči. V pase byly sepnuté a sukně byla krásně bohatá. Mirka vedle ní vypadala stejně, akorát v růžovém provedení.
"Díky Mirko! Teď nám to oběma moc sluší," poděkovala jí Eliška a společně se z Mirčina obrovského pokoje vydaly do kuchyně, ze které se už linula vůně smaženého kapra.

Eliška u sváteční večeře seděla poprvé a tak vůbec nevěděla, co se bude dít. Zásady slušného chování, ale ze školy znala, takže počkala, až se všichni posadí ke stolu a po slavnostním přípitku se všichni pustili do výborného jídla. Takové jídlo ještě Eliška nikdy neměla a byla za něj v tu chvíli tak vděčná, že se div nerozplakala. Jedli při svíčkách a ozývalo se jen cinkání příborů o porcelánové talíře. Eliška opatrně vybírala kosti z kapra a nabírala si velká sousta bramborového salátu. Mirčiny rodiče se na sebe usmívaly a bylo vidět, že jsou rádi za Eliščinu přítomnost u svátečního stolu.
"Ale, ale holky, zvoní Ježíšek," usmívá se Mirčin táta. Eliška s Mirkou nadšeně vypísknou a ženou se ke stromečku. Eliška si nebyla jistá, jestli pod stromečkem něco najde, ale i přesto si klekla pod stromek vedle Mirky, a když přišly i rodiče, Mirka začínala vytahovat dárky jeden po druhém a rozdávat je obdarovaným. Maminka dostala nové formy na pečení, knihy a tatínek nové pyžamo, legrační ponožky a pantofle. Mirka měla hromadu dárků a každý si perfektně vychutnávala. Spousta hraček, panenek, plyšáků, šatiček a barevným pastelek. Na Elišku pod stromkem nezbyl žádný dárek, ale i přesto se těšila z dárků ostatních.
"Jé, Eliško, podívej se!! Nějaký dárek je tu i pro tebe!" vytáhne odněkud dárek maminka a podá ho Elišce, která ani nečekala, že nějaký dostane. Chvíli si ho přehmatává v dlaních, ale nakonec uzná, že nepozná, co to je, pokud to nerozbalí. Dárek byl měkký, zabalený v papíře s potiskem sobů, svázaný červenou mašlí a na jmenovce bylo čitelným písmem napsáno: Eliška.
"No tak, už ho rozbal!" popoháněla ji Mirka a tak Eliška roztrhla papír, z něhož vyklouzl ten nejkrásnější medvídek, jakého kdy Eliška viděla. Krásný, jemný, hřejivý, bílý medvídek čekal na objetí a tak si ho Eliška pevně přitiskla k tělu. Ještě nikdy žádný dárek nedostala a tenhle ji opravdu zahřál na srdci. Na přáníčku připevněném k hlavě medvídka bylo napsáno: Každý má právo být šťastný. Tak buď šťastná i ty, Eliško a raduj se z každého dne, i když není perfektní.

Tímto jsem se zkusila zapojit do soutěže na blog.cz s povídkou na téma: Vánoce off-line. I když moje povídka nesplňuje podmínky, zapojila jsem se a zkusila štěstí. :-)

Psí poslání - film

8. prosince 2017 v 23:13 | Smiley |  Recenze (filmy, knihy,...)
Psí poslání - film

poster

Uslzené oči a neuvěřitelný pocit... To je Psí poslání!

Film ztvárněný do role psa, psí duše, cestující do mnoha životů a těl. Pes, který ochutnal každý život po svém, ale na to nejdůležitější nikdy nezapomněl.
Pocit, který jsem měla po zhlédnutí tohoto filmu byl prostě neuvěřitelný. Příběh, který se Vám dostane pod kůži a Vy budete stále hledat něco, co vám odůvodní zázrak, ukrývající se pod peřinou zvláštního příběhu. Živá duše se srdcem, ve kterém se skrýval celý svět, obohatila můj život. Nebyla jsem schopna slov a stále jsem si v hlavě přehrávala poslední scénu filmu. Poslední chvíli, kterou jsme mohli na obrazovce vidět, totiž skýtala celou pointu.
Pejsek zvaný Bailey, se na začátku dostává do rodiny, kde se ho s převelikou radostí a láskou ujme Ethan. Celé jeho dětství prožijí společně a stanou se nerozdělitelnými kamarády. Jenomže se všechno zkomplikuje a v jednu chvíli se musí rozdělit. A stejně tak, jako každý jiný, i Baileyův dosavadní život končí a jeho duše se přemisťuje do policejního vlčáka, roztomilého psíka a šarmantního, chlupatého kamaráda. V této podobě najde svou životní lásku, své všechno, co mu dalo ten nejlepší život. Najde Ethana!

Na tento udatný příběh se nebudete odhodlávat podívat dlouho, ale doporučuji si Vám s sebou vzít pár kapesníků pro pohodlnější podívanou. Protože slza ukápne snad každému...